WWW.WALKERSWESTERN.CZ

Premiéra v hale

Přidáno: 2017-03-04 13:47:11

Moje premiéra v hale

 

p1450772.jpgDříve, než se pustím do vyprávění, měl bych čtenáře seznámit se svou stupnicí strachu nebo také Teorií ohrožení.

Takže číslo 1 je kruhovka: tam mám všechno na háku, málo co mě dokáže rozházet nebo rozladit. V kruhovce se nikam nehrnu, chodím na myšlenku a všechny tamní strašáky (vlajku, plachtu, slunečník) překonávám bez mrknutí oka.

Stupeň  číslo 2 je pastvina: více prostoru, více možností vyzkoušet pozornost jezdce a také mnohem více strašáků. Mezi ty nejčastější patří pobíhající děti, které vykouknou zpoza hromad dřeva uloženého za ohradou nebo smečka čtyř pobíhajících psů, či hlasité hudrování a třepetání křídly kolem se procházejících krůt. To mám vždycky dobrý důvod změřit, za jak dlouho stihnu doběhnout na druhý konec pastviny.

No a konečně nejvyšší stupeň č.3 : paní domácí tomu říká stezka odvahy. A ta je právě kolem zmíněného sousedního domu, kde je všechna ta vyjmenovaná drobotina. Nevyskytuje se za ohradou, ale hlavně pod nohama. Těsně přede mnou z lesa vyběhne s velkým rachotem pět dětí, když už si myslím, že je to vše, tak se mi pod nohama začnou plantat čtyři psy a do toho prchající kačenky, hudrující krůty a spousta neznámých, hrůzu nahánějících věcí. Nevím, kdo je více zpocený, jestli já nebo paní domácí v sedle.

Tak to jsou ve zkratce mé tři stupně strachu, ale po dnešní zkušenosti vážně uvažuji o tom, že ještě jeden přidám.

...začalo to tak hezky. Pohodovou vyjížďkou s nepříliš sebevědomým Montym - bál se víc jak já. Ťapeme si to vedle sebe, až dojdeme k černé dlouhé díře (pozn. tunel pod tratí). Nastavil jsem stupeň č.2, ale i když mi bilo srdce na poplach, nic hrozného se nestalo a my zanedlouho vyšli opět na světlo světa. Opět jsem přešel do jedničky. To ale netrvalo dlouho, najednou paní domácí seskočila ze sedla a odvedla mě dál od chodníčku. Zanedlouho to přišlo - tedy přijelo. Na malém kopci nad námi se ze zatáčky vysoukal nějaký hučící stroj. Strnul jsem a první tři vteřiny jen bezmocně koukal a počítal vagónky. Pak mi ale došlo, že mě asi nesveze a začal jsem dávat svou nevoli najevo a kroužil jsem kolem paní domácí, která se mě snažila uklidnit. A protože Monty dělal, že se ho to netýká, nabyl jsem na přesvědčení, že si ta příšera přijela pro mě. Než jsem však dospěl k této myšlence, hučící obluda zmizela za zatáčkou. Pokračovali jsem v cestě. Teď už jsem se bál snad všeho, nemohl jsem spustit oči z toho kopce a stále čekal, že se zase objeví. S velkou úlevou mé paní domácí jsme dorazili na jízdárnu. Než se tam naši jezdci vypovídali, tak to tady bylo znovu. Stupeň ohrožení č.3! Tentokráte z druhé strany. Hypnotizoval jsem tu obludu, že mi málem oči vylezly z důlků a abych lépe viděl, stál jsem skoro na špičkách. Nebezpečí však nepominulo, pouze na sebe vzalo jinou podobu - nedaleké veliké budovy. Obrovská vrata při otevírání divně skřípala a ačkoliv to nebylo tak hrozné tak jen jezdící stroj, Monty se lekl a já ho v tom hodlal podpořit. Nic nám to nepomohlo, museli jsem vstoupit. Vrata se opět zavřela a my byli uvězněni v tom velkém a neznámém prostoru, plném jakýsich barevných větví položených na zemi. S přibývajícími minutami strávenými uvnitř jsem pomalu zjišťoval, že přecházím na stupeň č.2 a po půl hodině jsem se přistihnul na stupni č.1. Jen Monty se nemohl smířit s tím, že při klusu či cvalu po dlouhé steně se plachtové stěny haly mírně rozevlály a vytvářely pleskavý zvuk. Snažil se mu stále utéct. Nakonec to bylo celkem zábavné.  Při cestě zpět jsem již nehodlal ztrácet další energii tím, že budu uskakovat při zavírání velkých vrat. Také stezku odvahy jsem při návratu zvládl na stupni č.2. Kačenky prchající pod mýma nohama mě utvrdili v tom, že já jsem ten, koho se bojí.




Copyright © 2019 Walker´s Western. Powered by Zen Cart

Valid XHTML 1.0 Transitional